Zatímco před dvěma lety vybojovali muži Bohemians pro český halový hokej postup z béčka do elitní skupiny Poháru mistrů, letos pro změnu z druhé divize spadli. A i když odjeli do Chorvatska s výrazně obměněným týmem, navíc oslabeným zraněním několika opor, hrající trenér Aleš Peřinka výmluvy nehledal. Sestup označil za ostudu a věří, že Klokani ji brzy napraví.
Jak s odstupem času hodnotíš vystoupení mužů v Chorvatsku, kde Bohemians poprvé sestoupili do céčka?
"Z pohledu výsledku je to určitě zklamání. Cíl bylo udržení a to se nepovedlo. A je jedno jestli v některých zápasech hrálí líp, nebo hůř. Prostě jsme se neudrželi a to je ostuda."
Jak moc se na výkonech podepsala zranění? Doma zůstal kvůli problémům s rukou Ondra Soukup, zatímco na poháru si zlomil ruku Honza Železný a Tomáš Vohnický nedohrál kvůli výronu.
"Podepsala se a moc. Honza je náš útočník číslo jedna, Pupek zase obránce, který umí zaútočit a přesně rozehrát. Takových hráčů není moc ani v lize. Vohňa není typicky halový hráč, ale v momentě, kdy plní taktické pokyny a nehraje si na něco, co není, tak je pro mančaft důležitý článek. Takže oslabení to bylo veliké."
Nabízí se otázka, jestli vzhledem k okolnostem bylo v možnostech týmu se udržet.
"Myslím, že ano. Nakonec se mi to i potvrdilo a chybělo k záchraně málo. I když tenhle tým neměl třeba tolik zkušených hráčů, tak ti co v něm hráli, ukázali velké odhodlání a srdce. Toho si vážím."
Kvůli marodce musel nastoupit i veterán Roman Mařík. Nakonec toho asi odehrál víc, než se původně plánovalo. Jak moc týmu pomohl?
"Romanovi musím v první řadě poděkovat za to, že do toho vůbec šel. Není to poprvé! Když teče do bot, dá se na něho spolehnout. Prostě je to srdcař, má Bohemku a rád není mu lhostejné, jak to dopadne. Bral jsem ho kvůli jeho herní chytrosti a přehledu. To potvrdil. Bohužel musel hrát víc, než jsme chtěli. A to i v zápasech, ve kterých by si normálně odpočinul. Když měl sílu, bylo znát, že na hřišti je."
První dva zápasy ve skupině skončily debaklem. S Minskem se prohrálo 1:8 a s RC Brusel dokonce 1:11. Šlo tomu zabránit?
"Debakl to byl každopádně. Na druhou stranu jsme chtěli hrát hokej. Mohli jsme se stáhnout před kruh a zápasy odbránit. To jsem ale nechtěl. Věděli jsme, že na body z těchto utkání nedosáhneme, tak si kluci vyzkoušeli, jaké to je, hrát proti tak silným soupeřům otevřenou partii. Ty týmy nikam nespěchají, počkají si na svoje šance a ty potom maximálně využijí. Taková konfrontace na hřišti je zkušenost k nezaplacení. Když vidíte, v jaké rychlosti se dá hrát. Čtení hry a soupeře během zápasu, klid v rozehrávce, prostě škola!"
Jenže i tak je 31 inkasovaných branek v pěti zápasech hrozně moc. Zejména ve chvíli, kdy se útok prosadil až v posledních dvou zápasech.
"Samozřejmě, že 31 gólů je moc. Ale rozdělil bych to na dvě skupiny. První dva zápasy jsme si chtěli něco vyzkoušet, zahrát si. Dopadlo to, jak to dopadlo - 19 gólů v naší bráně. Ve zbylých třech jsme měli čtyři obdržené branky na zápas, což vzhledem k soupeřům není moc. Takže v obranné fázi mužstva bych takový problém neviděl. Horší situace je v útoku. Máme problém prosadit se jeden na jednoho, víc si dovolit. Umět vyhodnotit situaci, kdy je lepší jít do rizika a zakončit, než hrát míček zpátky. S tím souvisí i řada pokažených přihrávek právě mezi útočníky. Je to určitá herní vyspělost a chytrost.
Ale to samé je s chytrostí udělat roh, jak malý, tak od letoška iv hale velký. Prostě neztratit míček v soupeřově kruhu. Zahrát v úzkých na nohu, nastřelil brankáře, prostě udržet se na míči. Mám pocit, že někdy si kluci málo věří. To je na hřišti velice důležité. A nejen u útočníků."
Souvisí s tím i zkrat v rozhodujícím utkání o záchranu? Kde sice Bohemka vedla, ale nakonec prohrála první poločas 1:5, zatímco druhý vyhrála 3:0 a k udržení chyběl jediný gól.
"Někdy se to tak semele. Vedli jsme a rovnou z rozehrání jsme inkasovali. To je chyba, na kterou se nabalily další dvě individuální chyby a je to. Než se mančaft vzapamatuje, je dole o tři branky. Přičítám to více věcem. Nezkušenosti týmu jako celku, možná tíha toho zápasu. Nebo naopak rychlé vedení a hlava přepne, že to vlastně půjde samo."
Takže takový řetězec chyb.
"Najednou jsme si nepřihráli, nezpracovali míček, byli u všeho pozdě. Dostali jsme laciné góly po chybách, které jsou pořád dokola. A průšvih byl na světě. V ten moment nám pomohl poločas. Skoti vypadli z tempa, my si řekli pár věcí a hlavně jsme se přestali jako by být. Hráli jsme hlavou, bojovali, rvali se a málem se to povedlo. Bohužel v poslední minutě jsme nedali asi největší šanci na turnaji... Ale i to ke sportu patří."
Mohlo tým na poháru limitovat i to, že jsi hrající trenér a nemohl jsi ho tak během zápasů pořádně koučovat?
"Trénovat a zároveň hrát je opravdu nic moc. Všichni víme, jaké to je dělat dvě a více věcí... Většinou se ani jedná nedělá pořádně. V lize se přeci jen známe a víme, co jaký soupeř hraje. Tam je to snazší, na poháru už ne. Práce před zápasem a po něm se zvládnout dá, ale uhlídat si vše během hry je víceméně nemožné. Zareagovat na střídání soupeře, na změnu systému, těch věcí je moc. A než na to člověk zareaguje, může být pozdě, protože se soustředím na svůj výkon, na postavení našich hráčů a na další věci už nezbývá čas. Třeba nás příště bude dost a já už budu moct být jen jako plnohodnotný trenér :-) I když se pořád cítím spíš jako hráč, který na hřišti ovlivní víc než na lavičce."
Aby to hodnocení nevypadalo jen negativně, překvapil někdo z hráčů i příjemně?
"Ano a dokonce dva hráči. Filip Kučera a Vojta Kolář. Hlavně přístupem, herně mají co zlepšovat. Stejně jako ostatní. Ale jsou to kluci, na které je maximální spolehnutí. Ukázali charakter a to je kolikrát důležitější, než to, jak do v ten, či onen moment hraje! A ještě dodatek na závěr. Vždycyk po takovém neúspěchu mám sto chutí se na všechno vykašlat. Ztrácím víru a motivaci. Ale mě opustí třeba už za dva dny. A začnu přemýšlet jak trénunky, fyzičku a další věci zlepšit. Zatím jsem vždy dospěl k závěru, že se člověk musí zdravě naštvat, poučit se, nehledat výmluvy a začít dělat vše s ještě větší vervou, úsilím a srdcem. Věřím, že takoví jsme v Bohemce všichni, protože máme co napravovat."
